Ekonomka Ilona Švihlíková míní, že spoléhat se jen na americký dolar je odrazem unipolárního světa, který neexistuje. Jak si s tím poradí nový americký prezident ve vztahu k zemím BRICS?
Snaha zemí BRICS posílit platby v lokálních měnách, a minimálně u některých členů a partnerů tohoto uskupení, podílet se na vzniku jiného platebního systému odolného vůči sankcím (tj. míjejícího SWIFT) pobídla nastupujícího amerického prezidenta Donalda Trumpa k výhrůžkám vůči těmto zemím. Konkrétně by se mělo jednat o uvalení100 % cel vůči těm zemím, které by se snad pokusily obejít se bez úžasného amerického dolaru.
Trump má cla ve velké oblibě a jejich uvalováním vyhrožuje všem kolem (koneckonců si to vyzkoušel již za svého prvního volebního období). Očividně se cla mají stát nástrojem, který pro něj řeší řadu problémů, a to včetně zničené průmyslové páteře USA. Přístup na americký trh je zajímavý argument, protože Spojené státy jsou totiž světově důležitým odbytištěm (ne výrobcem, tím je Čína, jak ukazuje i graf týdne). Spojené státy, ovšem díky americkému dolaru, nasávají importy z celého světa. Vytvořily si tak prazvláštní propojení: ubývající průmyslová báze přispěla významně ke stagnaci středních a poklesu životní úrovně nižších vrstev. Tento pokles životní úrovně je kompenzován přes levné importy ze zahraničí (nejen z Číny). Spojené státy mohou toto perpetuum mobile provozovat jen díky tomu, že mají, stále ještě, internacionální měnu číslo jedna. Jenže, pokud chce Trump posílit domácí výrobu (na což tedy samostatně cla nestačí, USA vůbec nemají kapacity, ani lidské, ani infrastrukturní na to, aby mohly z hlediska výrobní základny soutěžit s Čínou), pak ale předjímá, že USA budou více soběstačné, což by ale znamenalo, že by spolu s tím nutně oslabila i část poptávky po dolaru… Nu, takové úvahy se mohou zdát dosti komplikované, což ale neznamená, že nejsou důležité.
Zpět k americkému dolaru a jeho „neskutečnému privilegiu“, jak o něm hovořil zesnulý prezident Argentiny, Nestor Kirchner. Neskutečné privilegium dolaru má své kořeny v jednání v Bretton Woods v roce 1944. Připomínáme si tedy letos výročí 80 let od této konference, ale její následky nás pronásledující do dnes.
V Bretton Woods bylo rozhodnuto, že nové poválečné měnové uspořádání se ponese ve znamení dvou vládců – amerického dolaru a zlata. Zatímco vazba na zlato padla na počátku 70. let, z velké části kvůli absolutní nedisciplinovanosti americké hospodářské politiky (úzce související s válkou ve Vietnamu) a dotažena televizním vystoupením Richarda Nixona, pak postavení amerického dolaru zůstává ve světové ekonomice dominantní. Proč Trumpovi tak záleží na tom, aby tomu tak bylo i nadále? Protože právě americký dolar, a s ním související dominance ve financích, je jedním z pilířů americké moci a protože to, že po americkém dolaru existuje vnější poptávka znamená, že USA si mohou dovolit provozovat ekonomickou politiku jako nikdo jiný na světě – tj. dlouhodobě kombinovat obří deficity běžného účtu a obří deficity státního rozpočtu (blížící se 7 % HDP).
Americký dolar není dominantní měnou jen v devizových rezervách, přestože to je kategorie, o které se hovoří nejvíce. Těch tzv. dimenzí internacionality je totiž mnohem více. O internacionální měně hovoříme, když je měna používaná i nerezidenty – což bezesporu americký dolar splňuje. Důležité nicméně je, jak široce je využíván. Tak například se může stát primární měnou pro země, které nemají vlastní měnu (viz třeba Kosovo – euro). Nebo měnou sekundární, která obíhá vedle té primární a je dominantně určena pro cestovních ruch, například. Nebo měnou, na kterou se zavěšuje ta domácí při využití fixního kurzu. Nebo pro fakturaci, tj. platby v mezinárodním obchodu, nebo pro emisi dluhopisů, či získávání půjček. Nebo pro účtování primárních komodit (ceny ropy zde stále patří mezi ty klíčové). Nebo pro financování fúzí a akvizic, event. dalších operací na finančním trhu. Anebo jako součást devizových rezerv. Hovoříme samozřejmě o různých aktivech v dané měně, nemusí to být nutně hotovost.
Evropská centrální banka sleduje tzv. internacionalizaci eura a pro tuto příležitost nabízí aktuální čísla z některých výše uvedených oblastí. Ta ukazují dominanci amerického dolaru, byť podrobnější pohled ukáže, že jeho role ve světových devizových rezervách klesá. Nově na grafech najdeme i zastoupený čínský jüan.
Obrázek z uvedené publikace ECB nedává pro USA žádné důvody ke znepokojení. Podíl jüanu je stále velmi malý. Americký dolar dominuje ve všech kategoriích, zleva doprava: devizové rezervy, mezinárodní dluh, mezinárodní půjčky, mezinárodní vklady, obrat devizové burzy.
Trump přesto cítil potřebu začít máchat kladivem, přestože postavení jüanu se zdá být spíš tou malou muškou než nějakým dravcem, kterého je potřeba skolit. Je pravda, že Spojené státy rozčílilo to, že se jüan stal součástí tzv. Zvláštních práv čerpání (což je košová zúčtovací jednotka, kterou používá Mezinárodní měnový fond). Její složení indikuje, kdo jsou těžké váhy ve světové ekonomice – kromě amerického dolaru tam najdeme euro, britskou libru, japonský jen a právě čínský jüan. Načasování bylo symbolické – rok 2016, kdy se Čína stala největší ekonomikou světa podle parity kupní síly.
Další obrázek ukazuje, jak vypadá složení devizových rezerv z globálního pohledu – data, kterými disponuje právě MMF. I zde je dominance amerického dolaru neotřesitelná, i když v čase klesá. Najdeme tu i čínský jüan, ovšem skrovně zastoupen – zatím.
Další graf, od MMF, ukazuje, jak pozvolna klesá podíl USD v devizových rezervách. Není ovšem plně kryt nárůstem čínského jüan, ale jsou i další měny – jako třeba kanadský dolar. Je tu ovšem jiná, mnohem důležitější tendence – a to je zlato. Jsou to centrální banky, které začaly po únoru 2022 masivně navyšovat držbu monetárního zlata. Je to tendence tak silná, že jsou to právě centrální banky, které stojí za nárůstem ceny zlata (o které jsme v !Argumentupsali mockrát). A proč zlato? Slouží tradičně jako bezpečný přístav (doufejme, že blouznění o zlatém standardu je jen blouznění), má fyzickou podobu (cihla) a slouží i pro případy, kdy úplně nevíte, co dělat, ale hledáte obranu proti sankcím, protože zlato si můžete uskladnit ve svém trezoru centrální banky.
Následující graf dobře ilustruje poptávku po zlatu a její vývoj v čase.
Právě sankce proti Ruské federaci (a předtím vůči Íránu a dalším zemím) vybudili zájem o nějaké alternativy. Pokud je měna určité země (a s tím související finanční systém, viz SWIFT) využit jako sankční nástroj, tj. jako zbraň, nelze se divit, že nejen postižené země, ale i ostatní začnou hledat nějaké alternativy obrany. Z jejich pohledu to nemusí být nutně nějaké vyhraněně antiamerické postoje, ale prostě obavy z budoucího vývoje a obranné mechanismy proto, kdyby se kdokoliv jakkoliv znelíbil nějaké jiné americké administrativě.
Jsou tu i další faktory, které americký dolar dlouhodobě oslabují – americká ekonomika ztratila svou výrobní průmyslovou páteř, je extrémně zadlužená a zadlužuje se stále rychlejším tempem, byla politicky paralyzována (viz jednání o dluhovém stropu, které bylo ze strany demokratů i republikánů vnímáno jako „hra na kuře“ atd.). Nejvíce ale postavení amerického dolaru a potažmo celé infrastruktuře uškodili sami Američané tím, že ji začali velmi očividně využívat jako klacek v ruce. Zatímco předtím byl americký dolar podporován i z hlediska soft power, nyní je to čím dál častěji hrubá síla, vyhrožování a aplikace sankcí. Takovýto postup ale jen zesílí hledání dalších alternativ. Připomenu finanční systém mBridge, od kterého odstoupila Banka pro mezinárodní platby, krátce po summitu BRICS v Kazani, když se ukázalo, že členové BRICS o mBridge uvažují jako o systému, jak obejít sankce – je to totiž kombinace digitální měny vydávané centrální bankou (digitální jüan) spolu s převodním systémem založeným na blockchainu. Ochrana by měla být taková, že finanční sankce nebudou aplikovatelné (to neznamená, že se nevymyslí jiné sankce, viz Trumpova cla).
Jsou to sami představitelé Spojených států, kteří brání ostatním ve využívání amerického dolaru (sankce) a vyhrožují jím (nejen Trump), což ostatní efektivně nutí, aby hledali alternativu. Koneckonců, proč by Indie a Rusko měli mezi sebou obchodovat v dolarech? Je možno využít indické rupie, jen je pak třeba vnímat, že obchodní toky mají dvě strany a být schopen kreativně obchodně vytížit obě strany (tj. nemít jednu stranu čistě za exportéra a druhou čistě za importéra). Obchod v lokálních měnách je také to, co země BRICS intenzivněji provozují. ECB přesvědčivě doložila nárůst využití jüanu v transakcích mezi Ruskem a Čínou. V nouzi nejvyšší je možné využít také barter (směnný obchod), což sice obvykle není moc efektivní, ale pokud jde o bezpečnostní hlediska, ta mohou mít přednost – jak se ve světové ekonomice ukazuje dnes a denně.
ECB si dokonce dala tu práci a vytvořila časovou linii alternativních plateb mezi významnými ekonomikami. Dozvíme se z ní, že např. již v dubnu 2023 Čína více využívá svůj jüan, než americký dolar pro přeshraniční platby – vzhledem k tomu, že Čína je největší exportér světa je to důležitá informace. Již v roce 2023 využívá čínská ropná firma CNPC pro platby digitální jüan. Obavy vzbuzují sekundární sankce na bankovní soustavu, kterými ovšem hrozila již Bidenova administrativa – a která ukazuje, že role centrálních bank pro vybudování jakékoliv alternativy bude klíčová.
Pozice amerického dolaru je opravdu obří privilegium, jak říkal Nestor Kirchner. Umožňuje Američanům, aby za papírek dostali reálné zboží a služby. Nemusí si dělat starosti ani s deficitem rozpočtu, ani s deficitem běžného účtu. Jejich finanční instituce se těší větší prestiži, nemluvě o malých transakčních nákladech. Jenže s každou výhodou je potřeba zacházet opatrně. To ovšem Američané nikdy neuměli a zdá se, že v poslední době chtějí sázet na to, že každou alternativu, která by se snad mohla objevit (euro to nemůže být, ani z ekonomických důvodů, a už vůbec ne politicky – EU kopíruje politiku USA) zadupat do země, či umlátit kladivem.
Cla nejsou jednosměrný nástroj, který vše řeší – už jsem o tom psala v předchozím článku. Vzhledem k tomu, že Spojené státy nemají ani infrastrukturní bázi, ani dost pracovních sil (a už vůbec ne v dané kvalifikaci), ani výrobní kapacity, nedokáží ani se všemi sankcemi nahradit dovozy domácími kapacitami. To je úkol na desetiletí, který nutně vyžaduje nasazení chytré průmyslové politiky. Cla mohou v řadě případů poškodit americké spotřebitele, a mohou v určitých případech představovat i proinflační impuls, což tedy američtí pracující určitě nepotřebují.
V příštích měsících uvidíme, co bude silnější, jestli strach ze ztráty přístupu na významný trh nasávající světovou poptávku a vyhrožující sankcemi různého typu (včetně těch vojenských a politických samozřejmě), nebo odvaha vydat se jinou cestou a soustavně pracovat na rozvoji alternativ – měna BRICS to nebude, ale jsou tu jiné možnosti – technologicky vyspělejší digitální měna a aplikace mBridge, nebo slabě úniková varianta – využití lokálních měn a dohodnutí clearingu mezi danými centrálními bankami, event. barter jako varianta nejvyšší nouze.
Spoléhat se čistě na americký dolar je odrazem unipolárního světa. Ten již dnes neexistuje – multipolární svět nutně znamená také multipolaritu v oblasti financí. Paradox současnosti – kdy globální Jih ovládá výrobu, zatímco Sever ovládá finance – by se tím mohl rozseknout.