Poněkud pozdní přiznání Josepa Borrella

Šéf evropské diplomacie Josep Borrell na tiskové konferenci mimo jiné prohlásil: »Jsem připraven přiznat, že jsme udělali chyby«. Vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku v tuto chvíli ukazuje na špatná politická a diplomatická rozhodnutí Evropské unie: »Po zániku sovětského impéria jsme Rusku nedali příležitosti přiblížit se Západu. Rusové hodně trpěli. To musíte také pochopit. Možná byly doby, kdy jsme to mohli udělat lépe. Jsou chvíle, kdy jsme možná navrhovali věci, které jsme nebyli schopni v praxi uskutečnit, jako je slib, že Ukrajina a Gruzie nebudou součástí NATO«.

Jistě. Dávat nereálné sliby je sice ve vysoké politice běžné, ale může mít tragické důsledky. Když si například gruzínský prezident Michail Saakašvili myslí, že může beztrestně zpacifikovat, tj. zmasakrovat rebelující Jižní Osetii (a Abcházii). Přes varování prezidenta USA George Bushe mladšího, že mu to nedoporučuje, že mu Spojené státy nebudou s to pomoci, na Jižní Osetii zákeřně zaútočil v první den pekingské olympiády 8. srpna 2008. Současně Gruzínci začali masakrovat tamní Osetince a také vojáky ruské mírové mise. Pak už se nestačil divit. Než ruský prezident Vladimir Putin přiletět z Pekingu do Vladikavkazu, sídla ruské kavkazské armády, ruská vojska rozstřílela gruzínské radary, velkou část gruzínského letectva, ruští výsadkáři obsadili jižní portál silničního tunelu pod Kavkazem, kterým se vzápětí začaly do Gruzie valit ruské tanky. Když padlo druhé největší gruzínské město Gori, nařídil Putin operaci zastavit s tím, že splnila svůj účel. Rusko obě separatistické republiky diplomaticky uznalo. Západ dodnes křičí o ruské agresi, ale i vyšetřující komise EU dospěla k závěru, že tuto válku rozpoutala Gruzie, což ale nevadí evropským politikům a novinářům mluvit o Rusku jako o agresorovi v Jižní Osetii dodnes.

Velmi smutný je příběh Ukrajiny

Rusofóbní vláda vzešlá z násilného majdanského převratu v Kyjevě v únoru 2014, sponzorovaného Spojenými státy asi pěti miliardami dolarů, od počátku nemá legitimitu. Řada politických stran a hromadných sdělovacích prostředků byla a je zakázána, nepohodlní ukrajinští aktivisté jsou vražděni, nejčastěji fašistickými pluky Azov, Ajdar, Pravý sektor… Důležité zákony ukrajinský parlament přijímá ve stínu namířených hlavní ozbrojenců z fašistických praporů. Bylo tomu tak i v případě zákona o zákazu neukrajinských jazyků. Ukrajinský pomajdanský režim brutálně potlačuje své potenciální protivníky a vše neukrajinské. Dobře placení páni a dámy v Bruselu proti tomu nikdy neprotestovali. Naopak jim vadilo, že se proti této zvůli od Ukrajiny na základě referenda v březnu 2014 odtrhl Rusy obývaný Krym, uměle k ní připojený v roce 1954, a že se ze stejného důvodu vzbouřil Rusy obývaný Donbas. Jeho obyvatelé se též v referendech rozhodli vyhlásit Doněckou a Luhanskou lidovou republiku. Bruselské panstvo podpořilo trestné výpravy ukrajinské armády proti Donbasu. Při první byl krvavě dobyt západní a střední Donbas včetně přístavu Mariupol, ale u doněckého letiště povstalci protivníka na hlavu porazili a mnohé vojáky zajali.

Minské dohody zůstaly na papíře

Uzavřena byla první minská mírová dohoda. V rozporu s ní o rok později na východ Donbasu udeřila ukrajinská armáda podruhé. Její významná část ale byla obklíčena a rozdrcena v kotli u Debalceva. S garancí Francie, Německa a Ruska byla uzavřena druhá minská mírová dohoda. Ač ji schválila Rada bezpečnosti Organizace spojených národů, kyjevští pučističtí vládci ji od počátku ignorovali a povstalecká území velmi často ostřelovali, s plným porozuměním na mír dohlížejících »bílých přileb«. Bilance 240 mrtvých, 146 raněných a 1331 nezvěstných Rusů na Donbase včetně více než 530 dětí za osm let Evropské unii nikdy nestála ani za protest.

Západ, zejména Spojené státy, systematicky sankcionoval Rusko a vyzbrojoval ukrajinskou armádu. V roce 2021 se už cítila dost silná na dobití povstaleckých republik a Krymu. Její elitní půlka, asi 120 tisíc vojáků, se soustředila proti Doněcku a Luhansku, další jednotky se připravovali na zteč Krymu. Problém byl, že Rusko u Doněcka a Luhanska soustředilo početně srovnatelnou, navíc lépe vyzbrojenou armádu. Kdo prý první zaútočí?

V sázce bylo zprovoznění dokončeného plynovodu Nord Stream 2. Jeho zmar si přály USA a všechny rusofobní režimy v Evropě. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, profesí komik, jako prezident tragéd, se rozhodl vyslyšet přání USA a vyprovokovat válku s Ruskem. Na bezpečnostní konferenci v Mnichově 19. února projevil aspiraci Ukrajiny na jaderné zbraně, ač to Putin loni v prosinci označil jako »červenou čáru« pro Rusko. Toho dne již tři dny trvalo intenzivní ostřelování povstaleckých republik, neklamný znak připravované velké ukrajinské ofenzivy. Povstalci do Ruska evakuovali ženy a děti, které Ukrajinci s oblibou ostřelují. Ruská špionáž zřejmě již měla důkazy o vyvíjení bakteriologických zbraní v ukrajinských biologických laboratořích za peníze USA, v rozporu s mezinárodní smlouvou o zákazu bakteriologických zbraní. Potvrdí-li se to, bude to hodně velký skandál, byť ne v západních médiích.

Tragické vyhrocení

Putin samozřejmě nemohl připustit zničení povstaleckých republik a další genocidu Rusů. Konečně, umírněnost v ochraně Rusů na Donbasu mu otloukali o hlavu mnozí v Rusku celých uplynulých osm let. Mohl udeřit pouze na Donbas, ale tím by se hranice ostřelování jen posunula na západ, při srovnatelných sankcích Západu. Proto se bezpečnostní požadavek Ruska na demilitarizovanou, defašizovanou a neutrální Ukrajinu rozhodl prosadit cestou zničení ukrajinské armády. Večer 21. února na výzvu ruského parlamentu uznal povstalecké republiky, a to v původních hranicích příslušných donbaských regionů. Ukrajinci pokračovali v ostřelování Donbasu. Dne 23. února Zelenskyj opět sdělil, že minské mírové dohody bude Ukrajina ignorovat. Ráno 24. února ukrajinskou armádu zaskočily mohutné výbuchy. Ruské střely začaly likvidovat ukrajinskou vojenskou infrastrukturu. Na Ukrajině nezačala válka, tu Ukrajinci vedli již osm let. Úderem Ruské armády ale zmohutněla. Začala přinášet zkázu i mimo Donbas.

Ukrajinská armáda se začala rychle měnit v trosky. Dalo by se čekat, že poražená Ukrajina požádá po dvou dnech bojů o příměří a splní základní Putinovy požadavky. Zřejmě podle západních pokynů se ukrajinské vedení rozhodlo bojovat, možná až do úplného zničení Ukrajiny. Může se jim to povést. Velká politická solidarita Západu s Ukrajinou tamní bojiště příliš neovlivní, podobně sankce, uvalené na Rusko. Už jich Západu moc nezbylo, navíc zejména jeho evropská část bude postižena podstatně víc než Rusko. Solidarita v požadavku na okamžitý odchod ruských vojsk v situaci, kdy Rusko pokračuje v ničení zbytků ukrajinské armády, je divná. Nutné je rozhodně žádat skutečná vážná jednání o zastavení války! Zatím se tak neděje, Zelenskyj odmítá jakýkoliv kompromis. Přibývá mrtvých, přibývá hmotných škod, přibývá Ukrajinců prchajících před válkou do ciziny, zbrojaři si mastí kapsy. Požadovaný nulový kompromis nemůže dobře skončit.

Přesto nelze válku obhajovat…

Borell konečně přiznal, že Západ udělal vážné chyby a že Rusko má také své zájmy, v první řadě bezpečnostní. Představa, že se proti Rusku vzorně vyzbrojí ukrajinská armáda a že ta pak za Západ vykoná špinavou práci, je mimo realitu. Rusko má své smutné zkušenosti. Vpád Poláků, vpád Napoleonských vojsk, vpád nacistického Wehrmachtu. Nebude pasivně čekat…

Tím není řečeno, že by se měla »ruská speciální vojenská operace« na Ukrajině obhajovat. Vyžaduje odsouzení. Problém je, že situace není černobílá, jak je nám líčeno, a hlavně že toto samotné velmi přísné odsouzení tragickou válku nezastaví.

Jan ZEMAN