Rusko a Ukrajina podle Victora Grossmana

Jsou to strašné, strašné dny. Mladá Ukrajinka mi se slzami v očích popisovala podmínky své babičky upoutané na lůžko, příbuzných a přátel, některých s batolaty a dětmi, na mnoha místech Ukrajiny. Všechny zbývající nejistoty, které jsem snad měl v jedné otázce, zmizely; tato válka je zločin, strašný zločin; je správné, že tolik lidí demonstruje a žádá její ukončení. Ale při pochodech a demonstracích v Německu, USA nebo jinde by bylo moudré pozorně se podívat na některé, kteří jsou vedle vás, nebo tam nahoře na řečnickém pódiu, mávají modrými a žlutými vlajkami a hlasitě chválí odpor, demokracii, suverenitu lidí a další pěkné cíle. Mýlím se v údivu: Neviděl jsem některé z nich už dříve, jak se aktivně staví proti právě takovým cílům? A nesmrdí někteří z nich podezřele luxusními rohovými kancelářemi mrakodrapů, nebo tou obří geometrickou stavbou poblíž Potomaku, nebo Benderovým blokem, jeho berlínskou obdobou?

Nebyli to jejich předkové, kdo začal 20. století vyrváním Kuby, Portorika a Filipín ze Španělska? Ale pak, jako generál Jacob Smith, když čelil bojovníkům, kteří očekávali svobodu, dával svým vojákům takové rozkazy: »Nechci žádné zajatce. Přeji si, abyste zabíjeli a pálili, čím více budete zabíjet a pálit, tím lépe se mi to bude líbit. Chci, aby byly zabity všechny osoby, které jsou schopny nosit zbraně ve skutečném nepřátelství proti Spojeným státům!« Ano, zněla jeho odpověď na otázku jeho majora: »Opravdu mají být desetiletí označováni za schopné nosit zbraně?« V roce 1935 generál námořní pěchoty Smedley Butler vyprávěl, jak udržoval tradici: »Strávil jsem 33 let a čtyři měsíce v aktivní vojenské službě. Většinu svého času jako špičkový svalovec pro Big Business, pro Wall Street a bankéře. Zkrátka, byl jsem vyděrač, gangster pro kapitalismus. V roce 1914 jsem pomohl zajistit Mexiku a zejména Tampicu bezpečnost pro americké ropné zájmy. Pomohl jsem udělat z Haiti a Kuby slušné místo pro hochy z Národní městské banky, kde by mohli vybírat příjmy. Pomohl jsem při znásilňování půl tuctu středoamerických republik ve prospěch Wall Street. Pomohl jsem vyčistit Nikaraguu pro Mezinárodní bankovní dům Brown Brothers v letech 1902-12. Přinesl jsem světlo do Dominikánské republiky pro cukrové zájmy USA v roce 1916. Pomohl jsem v roce 1903 udělat z Hondurasu správné místo pro americké ovocnářské společnosti. V Číně v roce 1927 jsem dohlédl, aby Standard Oil nerušeně pokračoval v cestě.«

»Džentlmeni« v uniformách

Po srpnu 1945, kdy byla velká část světa v troskách, rozšířili džentlmeni v dobře střižených či elegantních uniformách takové úsilí po celém světě. Severní Korea byla v letech 1950 až 1953 bombardována tak zuřivě, že sotva zůstala stát budova o výšce jednoho patra, byly zničeny velké přehrady, zabity tři miliony lidí. Počínaje o 10 let později bylo na Laos, Kambodžu a Vietnam rozprášeno 400 tisíc tun napalmu. Opět byly zabity asi tři miliony lidí, zničeny deštné pralesy, předurčeny generace znetvořených dětí. Vysoce vzdělaní muži v pláštích a s dýkami působili všude. V Íránu v roce 1953 CIA zorganizovala převrat s cílem sesadit populárního, demokraticky zvoleného premiéra Mosaddeka, který se snažil ukončit zahraniční vykořisťování íránských ropných zdrojů. Skončil v doživotním domácím vězení; znovu dosazený šáh byl ve své krvavé vládě udržován dalších 26 let. V roce 1954, v Latinské Americe, 100 agentů CIA utratilo až sedm milionů dolarů za »psychologickou válku a politickou akci« proti prezidentu Jacobo Árbenzovi z Guatemaly, který rozhněval ředitele CIA Allena Dullese a ministra zahraničí Johna Fostera Dullese, jeho bratra, tím, že požadoval po United Fruit Company (nyní Chiquita), v níž se oba finančně angažovali, aby prodala velké plochy nevyužité půdy chudým zemědělcům, kteří neměli žádnou půdu. Malá, ale dobře vybavená armáda vtrhla do země, svrhla Arbenze a dostala na vrchol muže ze CIA. Pozemková reforma byla zrušena, stejně jako kampaň za gramotnost. V následujících letech byly tisíce lidí uvězněny, mučeny a zabity; bezpočet mayských vesnic bylo zdecimováno.

Americké návody na atentáty, sestavené v Guatemale, byly poté použity téměř ve všech zemích Latinské Ameriky i mimo ni. Rafael Trujillo v Dominikánské republice v roce 1961, Ngo Dinh-Diem v Saigonu v roce 1963, byli oba zabiti. Zvláště tragické bylo mučení, vražda, rozčtvrcení a rozpuštění konžského básníka – státníka Patrice Lumumby v kyselině v roce 1960, kdy se CIA spojila s o něco rychlejšími belgickými kolonialisty. Stejně smutná byla smrt Salvadora Allendeho v jeho hořícím vládním paláci v Chile v roce 1973. Henry Kissinger, který pomáhal s plány, dal svůj pohled na demokracii jasně najevo: »Nechápu, proč musíme stát stranou a nechat stát komunistickou zemi kvůli nezodpovědnosti jejích obyvatel. Otázky jsou příliš důležité na to, aby chilští voliči byli ponecháni, aby o nich rozhodli sami.« Nebyli, proto se o zbytek se postaral generál Pinochet, který se spojil se CIA, ministerstvem zahraničí a s chilskými mučícími a vražednými komandy. CIA však navzdory veškerému úsilí a pomoci mafie selhala v 638 pokusech o atentát na Fidela Castra, přestože byly schváleny osmi prezidenty včetně pokusu o bombový útok na plném stadionu.

Po roce 1990…

Do roku 1990 byly takové útoky do značné míry motivovány hlubokou nenávistí ke všemu, co bylo, byť jen trochu, spojeno s onou hrůzostrašnou hrozbou, se socialismem – a s jeho hrozící konfiskací milionů – dnešních miliard – které oni nebo jejich otcové nahromadili díky svalům, mozkům a obětem zbylých 99 procent světové populace. Neměli by nám vzít ani cent, usoudili, a to z nich udělalo úhlavní nepřátele SSSR a tzv. východního bloku. Po roce 1990, kdy tato motivace a zdůvodnění zmizely, však bylo zapotřebí jiných. Znovu byla dovolávána »lidská práva«, někdy až kuriózně. Novinářka Lesley Stahlová dělala rozhovor s ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou o amerických sankcích proti Iráku: »Slyšeli jsme, že zemřelo půl milionu dětí, to je víc dětí, než kolik jich zemřelo v Hirošimě. Stojí to za tu cenu?« Albrightová odpověděla: »Myslím, že je to hodně těžká volba, a cena – myslíme si, že to za to stojí.« To brzy zahrnulo další zabíjení z oblohy, dávno před Kyjevem nebo Charkovem. V roce 1991, během války v Perském zálivu, zabilo zničení protiatomového krytu Amíríja v Bagdádu 408 civilistů, z nichž většina byla upálena zaživa. V roce 1999 byla »lidská práva« Kosova statečně hájena bombardováním civilistů v Srbsku ze strany NATO, nyní konečně s pomocí sjednoceného Německa.

Pak přišlo 11. září a potřeba totální »války proti teroru«, 20 let smrti a ničení v Afghánistánu a v roce 2003 další děsivé bombardování Iráku. 29 200 leteckých úderů »Shock and Awe« (vylekání a strach) během počáteční invaze pětisetliberními bombami na hustě obydlená města znamenalo statisíce mrtvých, z nichž »46 % tvořily dívky a ženy a 39 % děti«. Někdo si možná vzpomene na 12letého Alího Abbáse, který snil o tom, že se stane lékařem. Pak dopadla bomba. Na rozdíl od obou rodičů a sourozenců přežil, ale už neměl ruce, jen pár pahýlů vyčnívajících z každého malého ramene. Novináři psali o jeho zoufalém křiku, když se k němu tiskli doktoři – a o jeho pozdější otázce: »Co jsme udělali Američanům?« Každá jednotlivá válečná smrt nebo zranění jsou strašné, každá střela, kulka je nepřirozená. Podobných tragédií je teď na Ukrajině mnoho. Přesto se při psaní téhle stati přistihnu, jak přemýšlím. Navzdory každé tragédii – díky bohu, že Ukrajina nebyla zasažena jako Irák v roce 2003, kde zahynuly statisíce lidí. Přesto, žel, zatímco vidím, jak se Brandenburská brána rozzářila ukrajinskou modrou a žlutou, nevzpomínám si na žádné irácké barvy v roce 2003 ani na barvy Palestinců v roce 2014 po smrti 547 dětí během bombardování Gazy. V následujících letech, kdy se vojenská tažení v Iráku, Afghánistánu i jinde utápěla či ztrácela, symboly, hesla a hlášky o teroru slábly, hrůzostrašnost slov jako islamismus, komunismus, socialismus erodovala, podobně jako bolševismus a anarchismus v dřívějších dobách. Tváře chrličů, zašedlé grimasy Reaganových varování před Ďábelskou říší v roce 1983 potřebovaly náhradu, protože tlaky přetrvávaly. Putinova hranatá tvář a postava musí často stačit – nebo je žluté nebezpečí opět ve hře? A jaké jsou ty tlaky, sice renovované, ale stále velmi reálné?

Vojenské rozpočty letí vzhůru

Některé lze snadno nazvat jménem: Lockheed, Northrop-Grumman, Raytheon, spřátelení němečtí rivalové jako Rheinmetall, Krupp, Maffei – a další omezený seznam. Své miliardy si vydělávají výrobou a prodejem svých výrobků, které je třeba neustále rozmnožovat, nahrazovat – nebo používat. Zatímco tedy k vojenským akcím Putina či kohokoliv jiného mohou takoví lidé přistupovat s hlasitými výkřiky odsouzení či soucitu s oběťmi, za jejich navlhčenými kapesníčky Kleenex cítíme jejich jásot, když vojenské rozpočty letí vzhůru, nyní ve Washingtonu téměř 780 miliard ročně, a německá vláda, dříve obchodníky přetahovaná na jednu stranu s Ruskem či Čínou, nyní zahlcená vojenskými monopoly, ambiciózními expanzionisty a oddanými přáteli z Pentagonu, kteří od dob pochodu na Ukrajinu získali navrch. Vojenský rozpočet má nyní za cíl překonat hranici 50 miliard euro, se stále většími výdaji za tryskáče, fregaty, ozbrojené drony a také další osobní brnění; koneckonců, tito vlastenečtí hoši nebo děvčata v uniformách nesmí být zanedbáváni, ale vždy posláni dobře obrnění na smrt. A kolik z nich má odvahu s tím vším nesouhlasit? Hlasovat proti, v Kapitolu nebo ve Spolkovém sněmu? Jen velmi, velmi málo, nyní zlostně diskvalifikováni nebo ignorováni.

Nejen výrobci zbrojního průmyslu mávají jednou rukou modrožlutými vlajkami a druhou zakrývají kalkulace zisku. Pokud se jejich skutečné naděje naplní, pokud se Putinův tah zvrtne a skončí změnou režimu na Rudém náměstí, jako na Majdanu v roce 2014, ale mnohem větší, jaké nové příležitosti se otevřou! Mnohé dveře se otevřely před 30 lety, když byla v Kremlu instalována opilá, snadno manipulovatelná marioneta! Ale jen pomyslete na šance s trvalejším pěšákem! Mnozí jistě sní o široké nové euroasijské monokultuře, o neomezených surovinách, nových trzích, kvalifikovaných proletářích. Tyson a Cargill, Bayer a BASF, GM a Daimler, Nestlé a Unilever, Murdock a Springer, Facebook a Amazon jistě kontrolují elektronické atlasy, zda se do nich nedostaly mapy sahající od Smolenska po Vladivostok – a také přes Amur, kam se pak mnohem snadněji dá dostat velké množství lidí. To vše dohromady dává pokračující naději na světovou hegemonii – samozřejmě vždy s Boží pomocí. Senátor Mitt Romney, kdysi kandidát na prezidentský úřad, to vyjádřil jasně: »Bůh nestvořil tuto zemi, aby byla národem následovníků. Amerika není předurčena být jednou z několika stejně vyvážených globálních mocností. Amerika musí vést svět, nebo to udělá někdo jiný. Bez amerického vedení, bez jasného amerického záměru a odhodlání se svět stává mnohem nebezpečnějším místem a svoboda a prosperita by jistě byly mezi prvními oběťmi.« Tuto Bohem danou cestu podporují manažeři velkého byznysu, finančníci a vojenští pohlaváři, ale i podřízená média, poslušní politici, kteří po odchodu z politiky usilují o vysoce placená místa, řada odborových předáků a držitelů moci v akademické sféře. Ti všichni tvoří zavedený systém, zcela si vzájemně podobný ve všech tzv. demokraciích volného trhu, až na to, že sektor USA už přes 80 let prosazuje svou roli ve smečce jako alfa vlk.

Klíčové vektory

Ve vysílání s Amy Goodmanovou odhalil jeden vektor celosvětového programu generál Wesley Clark, sdělení tehdejšího náměstka ministra obrany Wolfowitze, které popisovalo »jak za pět let zlikvidujeme sedm zemí, počínaje Irákem a pak Sýrií, Libanonem, Libyí, Somálskem, Súdánem a konče Íránem«. Časový plán sice nevyšel přesně – časové plány často nevycházejí – ale byl dost blízko. A pokud by se Írán opravdu dal ještě jednou zkrotit, jako v roce 1952, byla by pak blízko Gruzie. A také Rusko. Další vektor byl ještě více klíčový. Když byla v roce 1990 dohodnuta východoněmecká anexe, bylo stažení sovětské armády doprovázeno americkým a západoněmeckým slovním slibem velmi důvěřivému Gorbačovovi, že NATO se nikdy nerozšíří přes Labe do východního Německa ani dál. Slib byl brzy porušen. NATO se sídlem v Pentagonu se přesunulo se svou vojenskou technikou do východního Německa a dále do Polska, Československa, na Balkán, do pobaltských zemí, a tak obklopilo celé evropské Rusko kromě jižního křídla stále těsnějším, nepřátelským okruhem, vyznačujícím se rozšířenými, posílenými dálnicemi a železničními tratěmi směřujícími na východ, potenciálními odpalovači raket v Polsku, rychlými proudovými letadly, natankovanými a naleštěnými v německých a belgických hangárech, s jadernými bombami čekajícími poblíž, a s každoročními agresivními vojenskými manévry podél ruských hranic. NATO utratilo 1110 miliard dolarů za výzbroj, Rusko 62.

A pak se spojil sever s jihem. V roce 2013 stál ukrajinský prezident, žádný anděl, před volbou mezi nejistou, ale nepopiratelnou výhodou ekonomické spolupráce s Ruskem, jeho hlavním dodavatelem energie, nebo kousnutím do návnady slibované západní prosperity, se vším luxusem, jenž pro mnoho Ukrajinců, zejména v jeho západních oblastech, symbolizovala. Americké vedení, myslící bezpochyby na tučné dividendy, ale mnohem více na uzavření toho těsného kruhu či smyčky kolem Ruska a na získání kontroly nad Sevastopolem, velkou námořní základnou u Černého moře, do té doby smluvně ruskou, se rozhodlo pokračovat. Poté, co vynaložilo pět miliard dolarů a více na propagandu a organizování protiruských skupin a stran, oživilo svou dřívější »oranžovou revoluci«. Spojením s otevřeně profašistickými skupinami – s hákovými kříži, pozdravy Heil Hitler a vším, se jí podařilo vyhnat zvoleného prezidenta, který musel uprchnout do bezpečí. Ve slavném rozhodnutí, odhaleném v zachyceném telefonátu mezi americkou velvyslankyní v Kyjevě a Victorií Nulandovou, byla náměstkyní ministra zahraničí dosazena do funkce premiéra americká loutka Arsenij Jaceňuk, roztomile označovaný Nulandovou jako »Yats«.

Berlin Bulletin č. 199, 10. března 2022

Překlad Vladimír SEDLÁČEK