Válka je vůl

Titulek neodráží jen názor mnoha našich občanů, ale je to i stará písnička brněnské skupiny Synkopy 61. Zazněla v roce 1968. Ten není jen rokem okupace, jak to charakterizují jedni, ani bratskou pomocí, jak to říkají druzí a jak by celý tento rok rád »zjednodušil« současný politický marketink. Zmíněný rok byl charakterizován i pokusem o dodání lidské tváře socialismu, rokem, kdy docházelo k sociálním konfliktům v západní Evropě, a především ve Francii, kdy mladí lidé, studenti, chtěli říci sbohem kapitalismu.

To se jim nepodařilo, ale odstartovalo to sociální změny. Na jaře 1968 byla zahájena ve vietnamské válce neočekávaná ofenziva severovietnamských sil a jihovietnamských partyzánů Tet. Útok neuspěl, ale strategicky to vítězství bylo – svět si tehdy poprvé uvědomil, že USA a jejich spojenci nemusí vyhrát a skutečně v dubnu 1975 museli z Jižního Vietnamu odejít a došlo ke sjednocení Vietnamu jako socialistické země. Má snad smysl tolik let po těchto událostech je připomínat v atmosféře probíhající velice současné války na východě kousek od nás? Ano, má to smysl, neboť rok 1968 byl předzvěstí geopolitických změn ve světě. Téměř okamžitě po tomto roce došlo k výraznému snížení celosvětového napětí z konfrontace dvou antagonistických bloků. Do té doby se lidstvo pohybovalo v mnoha okamžicích jen kousek od jaderné apokalypsy. A najednou v letech po roce 1968 byly uzavřeny klíčové dohody o snížení válečného nebezpečí, proběhl Helsinský proces a alespoň v Evropě se riziko války snížilo. Světové síly si uvědomily, že »postaru se žít nedá«. Jinou věcí je, že socialistické země nevyužily této zlepšené situace pro svůj mírový, sociální a ekonomický rozvoj ve prospěch svých občanů tak, aby tento politický systém byl přitažlivý pro svět. Vinu má politické vedení, ne vize socialismu jako takové.

Najít nevojenské řešení

Dnešek je naplněn solidaritou s lidmi trpícími válkou na Ukrajině. Vidíme vyděšené ženy a děti hledající bezpečí. Občané celé Evropy se snaží materiálně i morálně pomoci těmto strádajícím. A doufají, že zainteresované politické síly budou hledat a najdou nevojenské řešení. Evropská levicová síť Transform!europe v posledních dnech hledala levicovou reflexi této válečné krize. Snažila se ji chápat v širších souvislostech. Následně zformulovala a přijala stanovisko, které nejen prvoplánově odsuzuje válku, ale i to, co k válce vedlo, jaké jsou příčiny a kdo se na jejím vzniku a průběhu podílí.

Celý text je dost rozsáhlý a je k dispozici na webu casopisargument.cz. Tento mírový manifest začíná: »Transform!europe odsuzuje útok, který Rusko pod vedením Vladimira Putina zahájilo na Ukrajinu. Odmítáme použití vojenské síly proti suverénnímu státu, stejně jako jsme dříve odmítali rozmístění sil NATO v zemích sousedících s Ruskem a v zemích Asie, Afriky a Evropy. Vyzýváme proto k okamžitému příměří, zastavení bombardování, stažení ruských vojsk z ukrajinské půdy a návratu k jednacímu stolu.«

Za vším vidět »ďábla Putina«

Myslím, že jde o objektivní a vyvážený postoj, který reflektuje i názorovou většinu levice v Evropě. Jistě, pro část české veřejnosti to nebude dostačující. Ta by si spolu s Ruskem a Putinem chtěla vyřídit účty s celou levicí a tou komunistickou na prvním místě. A také touto »revoluční« pozicí chce přehlušit některé připomínané historické paralely i to, aby si veřejnost nekladla »zbytečné« otázky, např. co za tím válečným běsněním je. Je velice jednoduché za vším vidět »ďábla Putina« a proti němu stojící téměř anděly našeho euroatlantického světa – našeho »brave new world« (udatného nového světa). Světa, kde je společnost soustředěna především na zvyšování své »spokojenosti« sama se sebou, za cenu ztráty citů a porozumění. A co předložit jiný pohled? Na jedné straně bojiště máme imperiální zájmy ruské nacionální buržoazie, která je stejně kapitalistická jako ta z druhé strany. Tam jsou zájmy stejně agresivní, reprezentující globální liberální kapitalismus, který potřebuje celý svět, aby byl schopen generovat své zisky, a proto potřebuje globální dominanci. Tomu velmi vyhovovalo období po vítězství ve studené válce, kdy právě tento euroatlantický svět jednoznačně dominoval a všechny, kdo se tomu protivili, postihoval – ekonomicky, politicky, a když bylo potřeba, i vojensky

Tento dlouhodobý střet, sice málo viditelný a také moc nepřipomínaný, ale občas vystupující navenek v případech, jako byl dlouhodobý konflikt na Donbasu s více než 13 tisíci mrtvými a až 33 tisíci zraněnými. Tato čísla nejsou ruskou propagandou, jejich zdrojem je Radio Liberty/Rádio Svobodná Evropa z letošního února. Bohužel tento globální geopolitický střet tvrdě a nespravedlivě dopadá na Ukrajince. Na národ, který přinesl takové oběti v osvobození Československa od německého nacismu. Již dnes mají větší ztráty než americká armáda při jejím osvobozování západní části československého území v roce 1945.

Pro ty, kdo stojí a stáli pevně za Putinem, by bylo dobré podívat se i na dlouhodobou a tvrdou kritiku ruského nehumánního a mnohdy bezohledného kapitalismu, který reprezentuje i Vladimir Putin, od ruských komunistů či dalších ruských levicových sil.

Světový hegemon se mění

Slyším-li slovo válka, vzpomenu si na Clausewitzovu tezi: Válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky. A kladu si otázku, jaká je to politika. Poslední týden není blesk z čistého nebe. Je to výsledek působení dlouhodobých politik různých světových hráčů. Již od počátku tohoto století někteří politologové signalizovali, že dochází k postupným změnám rozložení politických bloků ve světě. Postupně a nenápadně se mění světový hegemon. A odborníci uváděli, že jen výjimečně tato změna probíhala mírumilovně, bez válečných konfliktů. Dnes již málokdo tvrdí, že svět je stejně unipolární, jako byl v poslední dekádě minulého století. V nedávné televizní diskusi senátor Fišer na připomenutí minulých činů »našeho« vojensko-ekonomického bloku ze strany komunistické europoslankyně Kateřiny Konečné, odpověděl, že teď nejde o minulost, ale o současnost a budoucnost. Má pravdu, současnost a budoucnost nelze měřit minulostí. Minulost je dominance »starých« sil v čele s USA a NATO, současnost je jiná a nejlépe ji dokresluje graf podílu jednotlivých zemí a bloků na světovém HDP dnes a v roce 2040 (převzato z Argument!).

Další střípek do dnešního obrazu dodalo i poslední mimořádné Valné shromáždění OSN. Na první pohled velká většina podpořila usnesení, které předložil tzv. demokratický blok. Pro rezoluci tvrdě odsuzující Ruskou federaci hlasoval sice dostatečný počet států (daleko více než potřebné dvě třetiny), takže byl schválen. Ale zajímavější je přehled zemí, které tento návrh nepodpořily. Kromě pěti, které byly proti a je logické, že mezi nimi byla Ruská federace a Bělorusko, daleko více pozornosti přitáhly ty, které se zdržely, těch bylo 35, nebo se hlasování vůbec neúčastnily (10 států včetně například Ázerbájdžánu či Venezuely). Nevolba navrženého usnesení nemůže být interpretována jako vyjádření »lásky« k Rusku. Spíše ji možno číst jako stanovisko těchto zemí, že nepatří mezi ty »ochotné« stát vždy za euroatlantickým blokem v dobrém i ve zlém. Podíváme-li se na to podrobněji, pak vidíme, že ze zemí tzv. skupiny BRICS (Brazílie, Rusko, Čína, Indie, Jihoafrická republika), pro rezoluci hlasovala pouze Brazílie. Z devíti »jaderných zemí« pět usnesení nepodpořilo, přepočteme-li to na jaderné hlavice, pak tento blok jich má více. Pro rezoluci byl, vedle »jaderných« zemí NATO, pouze Izrael. Nepodporující země mají skoro polovinu světové populace. Ze států z tzv. postsovětského prostoru se, kromě států EU, až na malé výjimky nikdo nepřipojil k usnesení.

Vše, co se děje teď, ukazuje, že poprvé pro většinu lidí viditelně, vystoupily z určité mlhy nově se formující bloky, které svět dělají multipolárním se všemi z toho plynoucími riziky a vzrůstající nepředvídatelností. Za tento vývoj nemůže ani Donbas, ani Ukrajina, tam se to jen koncentrovalo do střelby a válečného inferna. Současný svět bere s klidem na vědomí, že v »jemenské válce« od roku 2014 zemřelo 377 tisíc lidí, bojovníků, »obyčejných« lidí, dětí. Nevím o žádném případu, že by veřejně proti této válce vystoupilo více než jen pár lidí a že by byly organizovány charitativní sbírky. Jen Lékaři bez hranic marně volali a volají po solidaritě. Tady totiž o nic nešlo – ani o ropu, ani o strategické geopolitické rozložení sil, ani o střety mocností. Jedna strana byla ráda, že tato občanská válka oslabuje Írán, druhá zase »oceňovala« oslabování Saúdské Arábie a jejích spojenců. A ohromné většině i v naší společnosti to bylo úplně jedno.

Levice byla vždy charakterizována výraznou solidaritou, hlavně s těmi, kdo ji skutečně potřebují. Určitě levičáci nebudou projevovat solidaritu s ruskými oligarchy, pokud jim jsou zabavovány jachty, musí prodávat »zlatá vejce«, jako fotbalové kluby, »uskromnit se« v uspokojování svých potřeb, jako jsou nákupy v Paříži, kulturní, či sportovní akce v New Yorku a podobně. Ale levičáci nebudou cítit sounáležitost ani s kapitalisty na druhé straně. Ti také mají pocit, že strádají a budou strádat ztrátou svých zisků, svých podnikatelských příležitostí při dobývání zisku a renty a budou hledat jakékoli cesty, aby se o tyto ztráty podělili se širokou veřejností. Levicově orientovaní lidé nemají problém rozdělit se o své prostředky s Ukrajinci, kteří hledají bezpečí a střechu nad hlavou. A podpořili by i nějakou solidární daň, která by prostředky na tuto pomoc přinesla. A určitě by očekávali, že tak, jak veřejně a hlasitě i ti nejmajetnější z naší společnosti podporují Ukrajinu, stejně budou souhlasit, že by dali výrazně větší příspěvek v rámci této solidární daně. Stačilo by třeba jen 1 % z jejich majetku.

Svět je jiný a najednou to vidí i ti, kdo si dosud mysleli, že jde i nadále o »business as usual«, tedy vše pokračuje jako obvykle. Ve 20. letech tohoto století nemá smyslu vracet se do minulosti. Ta je již definitivně pryč a v ní použitelné řešení nenajdeme. A chceme-li vědět, co nás čeká, musíme porozumět signálům, které nám vysílají nastupující světové síly. A také je dobré vzít na vědomí, že náš euroatlantický blok přestává dominovat a bude nucen se v budoucnosti domlouvat s dalšími světovými hráči spíše jako rovný s rovným, nebo dokonce i z pozice toho trochu slabšího.

Na Ukrajině umírají lidé. Některým bude stavěn pomník, jiní budou zapomenuti. Ale každá smrt je zbytečná, každé zranění jen zvětšuje bolest celého lidského společenství a každé ničení nás všechny připravuje o prostředky pro lepší život. Ano, válka je vůl. Ale větší volové jsou ti, kdo za ní stojí. Ve smrti jsou si všichni rovni. Žádná oslava martyrů neumenší jejich bolest v poslední chvilce života. Tanou mi na mysli slova antické básnířky Sapfó. Ta před více než 2600 lety napsala: Smrt je zlá, tak bozi uznali. Kdyby krásná byla, též by zmírali.

Jiří MÁLEK