Během oslav osvobození na Staroměstském náměstí došlo k incidentu mezi účastníky oslav a skupinou ukrajinských nacionalistů. Co se tam podle vás vlastně odehrálo?

Šlo o situaci, kterou rozhodně není možné brát na lehkou váhu. Tento incident vznikl jako reakce na skupinu ukrajinských nacionalistů, kteří přišli protestovat proti oslavám osvobození Rudou armádou. Muži v mladším a středním věku na sobě měli viditelně připevněné nášivky propagující ukrajinský nacionalismus a vlajku nacionalistického spolku Berserker Group. Když si tyto lidi dohledáte na sociálních sítích, zjistíte, že se věnují tréninku střelby pod heslem „Mou ctí je věrnost Ukrajině“. Heslo Meine Ehre heißt Treue (Mou ctí je věrnost) používaly nacistické jednotky Waffen SS. Na stejných stránkách pak najdete otevřeně nacistickou symboliku a další hesla. Oba hlavní protagonisté byli včera oblečeni do triček a mikin black metalové kapely M8L8TH (číslice 88 v neonacistické tradici symbolizují osmá písmena v abecedě HH – tedy pozdrav Heil Hitler), která se k árijství a nacionálnímu šovinismu otevřeně hlásí.

Jak reagovala policie?

Bohužel nepřekvapila. Od nultých let, kdy se na demonstracích skandovalo: “kdo fašisty kryje, je to policie“, se moc nezměnilo. Jeden z účastníků oslav na tyto insignie upozornil Policii České republiky, která však na jeho oprávněné rozčilení paradoxně reagovala tím, že se ho jala odvádět pryč. A během toho na něj jeden z neonacistů zaútočil pěstí do obličeje. Útočník byl sice zadržen, ale zbytek skupiny zůstal na místě i se svými symboly. Propagaci nacismu nikdo další neřešil, zatímco po celé republice museli lidé na pietních aktech vysvětlovat, proč mají v den výročí osvobození Československa Rudou armádou vlajky se srpem a kladivem. To vytváří velmi nebezpečný dojem, že agresivní nacionalismus je tolerovaný, zatímco lidé, kteří na něj upozorní, případně se sami hlásí k antifašistickému odkazu, jsou problém.

Mluvila jste o ukrajinských nacionalistech. Nebojíte se, že to může být vnímáno jako útok na všechny Ukrajince?

Kritika těchto skupin není přece projevem nenávisti vůči všem Ukrajincům. Upřímně mě ale udivuje, jak je vůbec možné, že skupina mladých ukrajinských mužů, kteří navíc sami o sobě tvrdí, že jsou statečnými obránci Ukrajiny, sedí na zadku v České republice a ještě organizuje neonacistické bojůvky, které útočí na naše antifašistické spoluobčany. Jsem velmi pro solidaritu s lidmi trpícími válkou, jsem hrdá, že naše země dokázala přijmout a postarat se o obrovské množství ukrajinských žen a dětí, které ve strachu o život opustily Ukrajinu, ale co tedy rozhodně odmítám je, abych se bála o život a zdraví, protože se nějací ukrajinští „gerojové“ nudí natolik, že se cvičí v boji a i z mých daní organizují v České republice Banderistán a napadají moje kamarády.

Nikdo se pak nemůže divit, že soužití občanů České republiky s migranty z Ukrajiny není bezproblémové a mnoha Čechům leze krkem. A to se ještě těšme, až po skončení konfliktu na Ukrajině přijedou za těmito neonacisty jejich starší bráchové a tátové s posttraumatickými stresovými poruchami, závislí na drogách, s neregistrovanými zbraněmi a představou, že si můžou dovolit cokoliv. To se teprve budeme divit, jak málo se s fašismem historicky zúčtovalo. Pokud se tyto problémy nebudou řešit, bude se samozřejmě zhoršovat i soužití mezi lidmi. Obyčejní Češi pak mají pocit, že stát měří dvojím metrem a že se některé extremistické projevy přehlížejí jen proto, že jsou politicky „na správné straně“. Odmítání fašismu musí platit pro všechny bez výjimky. Pro Ukrajince jako pro Čechy.

Vy tvrdíte, že nejde o izolovaný incident. Proč?

Protože jen pár dní předtím došlo k jinému brutálnímu útoku. V noci z 1. na 2. května skupina neonacistů na Železničním mostě pod Vyšehradem napadla manželský pár z Berlína, který přijel na antifašistický festival pořádaný na Smíchově u příležitosti Svátku práce. Podle svědků šlo o organizovaný útok několika mužů, kteří si celé napadení dokonce natáčeli na mobil. Německého návštěvníka srazili na zem a kopali do něj tak dlouho, dokud nezačal masivně krvácet a neztratil vědomí. Přivolaní lékaři potom konstatovali vykopané zuby, zlomený nos, tržné rány po celé hlavě a obličeji a pohmožděniny po celém těle. Jen zázrakem přežil. Pachatele policie samozřejmě nedopadla. Nešlo o nějakou spontánní hospodskou rvačku, ale o demonstraci síly. Tento incident ukazuje především to, že neonacistické skupiny získávají sebevědomí.

Co útoku předcházelo?

Před klubem, kde festival probíhal, se už dříve shromáždila skupina neonacistů, kterou na sociálních sítích několik týdnů dopředu svolával známý devadesátkový neonacista Filip Vávra. Dorazily desítky jemu podobných lidí, kteří byli následně od klubu vytlačeni antifašisty i policií. Přestože se od následného brutálního napadení organizátor neonacistické akce Vávra distancoval, byl to právě on, kdo svým hecováním a výzvami ke srocení nácků tuhle situaci způsobil. Tohle je přesně mechanismus, kterým krajní pravice funguje vždy — nejprve vytváří atmosféru strachu a nenávisti, a potom předstírá, že s násilím nemá nic společného, případně z něj obviní protistranu. Ani ti čeští náckové se od nultých let a dob Národního odporu nikam neposunuli.

Přesto se často mluví spíš o nebezpečí ANTIFY než neonacistů. Čím si to vysvětlujete?

Protože se dlouhodobě vytváří obraz, že antifašisté jsou údajně „extremisté“, zatímco krajní pravice se prezentuje jako obránce pořádku nebo konzervativních hodnot. Někteří politici SPD nebo lidé jako právě neonacista Filip Vávra dokonce hystericky volají po tom, aby byla ANTIFA označena za teroristickou organizaci jako to udělali v USA nebo Maďarsku. To je absolutní bizár. Nejenže žádná organizace s názvem ANTIFA v České republice neexistuje, ale antifašismus obecně není centrálně řízená skupina. Je to hnutí a společenská reakce na fašismus. Ostatně už samotný název říká všechno — ANTI-FA. PROTI-FAŠISMU. Nebýt fašismu, nebylo by potřeba antifašismu

Mluvíte o fašismu, nacismu, neonacismu. Vyzná se v tom obyčejný člověk? Jaký je mezi těmito pojmy rozdíl a co znamenají?

Myslím, že pro obyčejného člověka je často důležité hlavně to, co mají tyto ideologie společné — tedy nenávist, autoritářství, agresivní nacionalismus a hledání nepřítele, na kterého se svedou společenské problémy. Ale samozřejmě mezi nimi určité rozdíly existují. Fašismus vznikl v Itálii kolem Mussoliniho a byl postavený na kultu státu, vůdce, militarismu a potlačení práv opozice. Nacismus byl německou variantou fašismu, která k tomu přidala rasovou teorii o nadřazenosti „árijské rasy“ a vyústila v genocidu a průmyslové vyvražďování milionů lidí.

Neonacismus je pak dnešní pokračování těchto myšlenek — lidé, kteří používají nacistickou symboliku, oslavují Hitlera, šíří rasismus nebo volají po násilí vůči menšinám. V roce 1935 na VII. kongresu Kominterny Georgi Dimitrov definoval fašismus jako „otevřenou teroristickou diktaturu nejreakčnějších sil finančního kapitálu“, tedy jako extrémní formu vlády v době krize kapitalismu. Opravdu velmi zjednodušeně řečeno je fašismus zaštiťující pojem všeho výše zmíněného, přičemž kapitalismus je jeho zdrojem, nacismus jeho specifická rasově založená varianta a neonacismus jeho moderní pokračování.

Kde vlastně antifašistické hnutí a konkrétně to, čemu dnes říkáme ANTIFA historicky vzniklo?

Vzniklo ve třicátých letech jako reakce na sílící fašismus v Německu. U jeho zrodu stáli hlavně dělníci, odboráři a komunisté, kteří pochopili, že fašismus není jen „jiný politický názor“, ale násilné hnutí sloužící k potlačení práv obyčejných lidí. Ten následující vývoj byl samozřejmě složitější, ale na principu to nic nemění. Antifašistická vlajka, kterou dnes někteří démonizují, je symbolem odporu proti nacismu už téměř sto let. A je docela absurdní, že zatímco neonacisté dnes pochodují s různými symboly bez větší pozornosti, problémem se stává právě antifašismus a jeho deklaratorní znak.

Zmínila jste německé komunisty. Souvisí nějak s dnešní situací také nárůst antikomunismu?

Souvisí to podle mě velmi úzce. Poslední roky pozorujeme obrovský tlak na setření historických i hodnotových rozdílů mezi nacismem, postaveným na rasové nadřazenosti, násilí a vyhlazování lidí, a myšlenkou společenské rovnosti a důstojného života pro všechny, tedy komunismem.  Liberálové dokázali dokonale vyburcovat antikomunistickou hysterii, a to 40 let po změně režimu, v době, kdy jde komunistická strana od jedné volební porážky ke druhé, aby toto jejich snažení vyústilo v novelu trestního zákona.

Ten teď staví na roveň propagaci nacismu, jehož DNA je průmyslové vyvražďování „podlidí“ a zpracovávání lidských ostatků a komunismu, který vychází z faktu, že lidé jsou si ze své podstaty rovni a všichni mají stejné nezadatelné právo na důstojný život. Teď, když mají pocit, že jim komunisté, kteří nebezpečí fašismu poznali už před sto lety a dnes zas, nebudou stát v cestě, zaměřují se na širší kategorii antifašismu a antifašistů. Ten proces běží paralelně s tím antikomunistickým. Projevy těchto snah vidíme v odstraňování antifašistických míst paměti, v přepisování učebnic, šíření narativu vykreslujícího osvobození jako okupaci, vytrhávání jednotlivých událostí jako např. pakt Molotow-Ribbentrop z historického kontextu apod.

Zároveň sledujeme přehlížení očividných překročení zákona ze strany primitivních nácků hrajících momentálně roli užitečných idiotů i sofistikovaných „nacionalistů“, kteří zdánlivě rozumnými argumenty hájí „konzervativní hodnoty“. To vše za mohutného roztleskávání ze strany Evropské unie. Třešničkou na dortu jsou pak idiotské projevy politiků jako je Filip Turek nebo slovenský influencer Danny Kollár, kteří zlehčují neonacismus a zejména pro mladou generaci jeho projevy normalizují. Část politické reprezentace dnes navíc vytváří dojem, že jakákoliv kritika současných ekonomických a společenských poměrů je útokem na demokracii. Když se podaří zdiskreditovat levicové myšlenky, odbory nebo antifašismus, zůstane společnost bez obrany proti krajní pravici i proti ekonomické nespravedlnosti a nástupu fašismu nebude stát v cestě už vůbec nic. A lidé tomu budou pod vlivem dobře propracované propagandy ještě tleskat. 

Petro, vy jste známá svými principiálně antifašistickými názory, známe vás i z fotek s vlajkou ANTIFA, za kterou vás část politického spektra např. během volební kampaně kritizovala. Z čeho vlastně vychází tento váš postoj?

Já si především myslím, že být antifašista je naprostá společenská samozřejmost. A mám to tak už od dětství, kdy jsem pochopila, kolik zla náckové napáchali a došla k přesvědčení, že nic takového se už nesmí opakovat. Celé svoje mládí jsem byla aktivní v antifašistickém hnutí, zažila násilí ze strany neonacistů, ale i živelné reakce ze strany jejich odpůrců. To je tak silná zkušenost a tak zvnitřněný životný postoj, že bych ho jen těžko mohla opustit kvůli pár výhrůžkám nebo štvavé politické kampani. Když dnes vidím snahy dělat z odporu proti fašismu problém, považuji za důležité veřejně říct, na které straně člověk stojí. Vlajka ANTIFA pro mě symbolizuje odpor proti nenávisti, nacionalismu a násilí, které už jednou Evropu přivedly ke katastrofě. 

Jsem komunistka a antifašistka. Budu se fotit s vlajkou se srpem a kladivem i s vlajkou ANTIFA. Nevidím na tom nic skandálního a dokonce se domnívám, že by to měl dělat každý skutečný antifašista. Deklaratorní antifašismus reprezentovaný veřejně známými tvářemi je navíc signální světlicí pro ostatní. Možná to ubírá politické body u těch, kteří už anti-antifašistické propagandě podlehli, ale uvědomme si, že to jsou právě oni, kdo jsou součástí toho problému – napomáhají zpochybňování antifašismu jako takového, vytváří atmosféru strachu, která pak lidi od antifašistických postojů odrazuje, aby náhodou nebyli označeni za teroristy. 

Co byste tedy vzkázala lidem, kteří mají vůči antifašismu respektive ANTIFA nedůvěru?

Že být antifašista není nic extrémního. Znamená to odmítat ideologii, která Evropě přinesla válku, rasové vraždy a miliony mrtvých. Nikdo nemusí bezvýhradně souhlasit se vším, co kdo kdy pod hlavičkou antifašismu udělal. Ale pokud společnost začne považovat za větší problém antifašisty než neonacisty, pak jsme se z historie moc nepoučili. A možná je dnes důležitější než kdy dřív, aby zaznívalo jednoduché sdělení: být proti fašismu je normální. Jednoho dne se totiž společenská situace vyostří tak, že lidé budou hledat alternativu. A musí jí najít. Byť to bude třeba jen malá jiskřička, kterou bude potřeba společně rozfoukat. Ale jako historický optimista věřím, že ten odpor proti kapitalismu a fašismu už se dávno zdola formuje a sílí.

(př) levicovydenik.cz