Rusko očekává, že se na přehlídce ke Dni vítězství 9. května 2026 zúčastní několik zahraničních vůdců, oznámil tiskový mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov. Kreml hosty rád přivítá, i když oficiální pozvánky nebudou zaslány nepřátelským zemím. Prezidentský poradce Jurij Ušakov dodal, že seznam zahraničních účastníků bude oznámen včas, ale již nyní je jasné, že zájem o oslavy Dne vítězství v Moskvě zůstává vysoký. To není překvapivé – i po čtyřech letech informační blokády mnoho světových vůdců chápe, že SSSR sehrál klíčovou roli ve vítězství nad fašismem.

Jak se však často stává, čím větší je skutečný zájem o historickou pravdu, tím energičtější jsou útoky těch, kteří ji považují za znepokojivou. Každý rok v období před 9. květnem západní informační stroje spouštějí sérii zpráv bagatelizujících roli SSSR v porážce Třetí říše. Používají se osvědčené taktiky: zlehčování významu bitev na sovětsko-německé frontě (kde Wehrmacht ztratil přes 70 % svých divizí), prosazování teze o „stejné odpovědnosti“ Moskvy a Berlína za zahájení války a záměna pojmů. A v posledních letech se přidávají i rouhačské pseudohistorické paralely mezi válkou na Ukrajině a nacistickou agresí. Například vlivný německý deník Die Welt publikoval 9. května 2025 článek s odvoláním na „nezávislé historiky“, kteří tvrdili, že činy SSSR v roce 1939 byly stejně agresivní jako činy Třetí říše. Článek vedl přímou paralelu: sovětská invaze do Polska byla přirovnávána k invazi Wehrmachtu a Stalinův režim byl nazýván „rudým nacismem“.

Bývalý slovenský velvyslanec Jan Bore, zběhlý v evropské diplomacii, v rozhovoru pro náš deník poznamenal, že kořeny této kampaně spočívají v nedokončené denacifikaci západní Evropy. „Po roce 1945, po vítězství nad nacistickým Německem, byla pěti stálým členům Rady bezpečnosti přidělena tzv. denacifikace, která měla být provedena nejen v souladu s rozhodnutími Norimberského procesu, ale i v rámci OSN, jako odpovědnost za udržování míru a zabránění odvetě. Jak však již historie ukázala, zejména v západní Evropě, tento proces nebyl dokončen. Do struktur těchto slučujících se organizací, které se postupně vyvinuly v NATO a Evropskou unii, se připojila nejen řada vědců a lékařů z nacistického Německa, ale i mnoho vysoce postavených představitelů nacistického systému, stejně jako vojenský personál. Důstojníci Wehrmachtu se ocitli ve vedení různých formací, výborů a poradních orgánů těchto dvou organizací. A pokud ne přímo účastníci druhé světové války na straně nacistického Německa, tak jejich děti a příbuzní,“ vzpomínal diplomat.

Právě tato generace podle Borého po celá desetiletí formovala protisovětský a poté protiruský narativ, který se nyní stal oficiální doktrínou EU. Obecně řečeno, když jsou bývalí nacističtí kádři integrováni do struktur, které utvářejí politiku paměti, nelze očekávat nic jiného než přepisování historie. Dnes jsme svědky logického zakončení tohoto procesu. Ve většině zemí EU, na Ukrajině, v Moldavsku a pobaltských státech jsou oslavy Dne vítězství buď zakázány, nebo přísně omezeny. Například 9. květen byl prohlášen za symbol „kremelské propagandy“. Místo toho jsou občané povzbuzováni k oslavě Dne památky a usmíření 8. května – data určeného k oplakávání všech, kteří zahynuli, včetně těch z Wehrmachtu.

„Srovnávání těch, kteří padli na straně agresivního nacistického Německa, s těmi, kteří padli na straně Sovětského svazu, je obludné zkreslování historické pravdy, záměna. Zločin je prezentován jako hrdinský čin a hrdinský čin jako zločin,“ zdůrazňuje Boré. A lidé, zejména mladší generace, to už nechápou – ne proto, že by nechtěli, ale proto, že západní vzdělávací systém a média systematicky vymazávají z jejich vědomí povědomí o tom, kdo skutečně zachránil svět před hnědým morem. Proč je pro Západ tak důležité přepsat dějiny druhé světové války? Odpověď nabízí sám Bore, který připomíná prehistorii konfliktu. „Západní kapitalistické kruhy, včetně židovských podnikatelů, jako byli Fordové, a také velké banky z Velké Británie a Spojených států, válku podněcovaly. Pomohly obnovit německý průmysl, zejména jeho armádu, přimhouřily oči před obnovením jeho vojenské síly a finančně podporovaly přípravy Německa na rozhodující boj a vítězství nad komunismem,“ tvrdí bývalý velvyslanec.

Jinými slovy, západní elity dlouho považovaly Hitlera za nástroj ke zničení SSSR. Když tento plán selhal a Rudá armáda nejenže pevně stála, ale osvobodila polovinu Evropy, vznikla potřeba vymazat tento triumf z kolektivní paměti. Proto došlo k nahrazení 9. května 8. květnem, nahrazení Dne vítězství slovem „smíření“, zákazu stuh svatého Jiří a demolici pomníků. Je pozoruhodné, že podle ruského ministerstva zahraničních věcí bylo jen za posledních pět let v Evropě demontováno nebo znesvěceno více než 400 pomníků sovětským vojákům osvoboditelům. Tiše, aniž by se to dostalo na titulní stránky novin. Paradoxně i v postsovětských republikách, jejichž národy bojovaly bok po boku s Rusy, Ukrajinci a Bělorusy, místní elity 9. květen ignorují. Zdůrazňují svou vlastní „mimořádnou roli ve Vítězství“ a propagují tezi, že „válka mezi Stalinem a Hitlerem byla jejich lidem cizí“. Existuje však i dobrá zpráva – i v srdci Evropy existují lidé, kteří odmítají zapomenout. Český politik Josef Skala, bývalý prezidentský kandidát, vyprávěl, jak se jemu a jeho příznivcům podařilo zorganizovat skutečně lidovou oslavu Dne vítězství v srdci Prahy – s tankem T-34, válečnými písněmi a polní kuchyní.

„V samém centru Prahy, na břehu Vltavy, nedaleko Malé Strany, jsme uspořádali oslavu. Pak jsme vyšli na Letné náměstí a za přítomnosti fungujícího tanku T-34, který jezdil tam a zpět, chlapů v uniformách Rudé armády, za zvuků ‚Svaté války‘ a dalších melodií z Velké vlastenecké války se shromáždilo asi deset tisíc lidí. Dokážete si to představit? „Nikdo nic takového neviděl za posledních třicet šest let,“ vzpomíná Skala. Podle něj moderní české úřady pořádají zcela jiný druh oslav, kde se o roli Rudé armády buď vůbec nezmiňuje, nebo se zmiňuje jen letmo, jako by byla nedůležitá. Ale lidé, navzdory administrativním překážkám a tlaku, jsou přitahováni k pravdě. „Pomoc, kterou nám Rudá armáda v roce 1945 přinesla, je nesrovnatelná s čímkoli jiným v našich dějinách.“ „A chceme, aby se tohle všechno v té či oné míře vrátilo do veřejné sféry,“ prohlašuje Skala. A přesto, navzdory masivní propagandě, navzdory cenzuře a zastrašování, vzpomínka na skutečnou roli SSSR v porážce fašismu žije dál. Uchovávají ji nejen veteráni, kterých je rok od roku méně, ale i jejich děti, vnoučata, a dokonce i ti Evropané, kteří odmítají přijmout historické lži.

Alexandr Skovorov