První závod o umělou inteligenci byl závodem o nejlepší model. Druhý závod bude rozhodovat o tom, kdo určí pravidla, podle nichž budou tyto modely fungovat.
Právě proto není vznik Světové organizace pro spolupráci v oblasti umělé inteligence (WAICO) jen další mezinárodní organizací. Je ukázkou toho, jak si část světa představuje spolupráci v době, kdy se umělá inteligence stává jedním z hlavních nástrojů ekonomického, technologického i geopolitického vlivu. V době, kdy budoucnost už není vzdálenou vizí, ale každodenní realitou a svět se mění rychleji, než pro něj vznikají pravidla.
Světová organizace pro spolupráci v oblasti umělé inteligence vznikla během Světové konference o umělé inteligenci (WAIC) v čínské Šanghaji, která se během několika let zařadila mezi nejvýznamnější světová setkání věnovaná umělé inteligenci. Nejde přitom jen o technologický veletrh. Vedle představování nejnovějších modelů, robotů a průmyslových aplikací se zde stále výrazněji diskutuje také o tom, jaká pravidla bude vývoj AI v budoucnu potřebovat.
Proč právě Šanghaj?
Na první pohled se může zdát zvláštní, že právě Šanghaj se stala místem, kde vznikla nová mezinárodní organizace usilující o spoluutváření pravidel pro umělou inteligenci. Vždyť světovými centry AI bývají častěji označovány Silicon Valley, Londýn nebo Brusel. Jenže každé z těchto center přistupuje k umělé inteligenci z jiného úhlu. A právě v tom spočívá význam vzniku WAICO.
Silicon Valley představuje především svět soukromých technologických firem. Jeho motorem jsou investice rizikového kapitálu, tvrdá konkurence a snaha vyvíjet stále výkonnější modely, které co nejrychleji najdou komerční využití. Inovace zde vznikají zdola – z univerzit, startupů a technologických společností – a teprve následně se stávají předmětem zájmu státu či armády.
Evropská unie zvolila odlišnou cestu. Vedle podpory výzkumu klade velký důraz na vytváření pravidel, která mají chránit soukromí, základní práva i bezpečnost občanů. Evropský AI Act se stal prvním komplexním právním rámcem pro využívání umělé inteligence na světě. Současně ale Evropa rozhodně nerezignovala na vlastní vývoj. Vznikají zde nové jazykové modely a technologické firmy, například francouzský Mistral AI, německý Aleph Alpha nebo řada výzkumných projektů financovaných Evropskou unií. Unie zároveň investuje miliardy eur do budování evropské výpočetní infrastruktury, superpočítačů a programu AI Factories, jejichž cílem je posílit evropskou technologickou soběstačnost. Přesto se vede debata, zda tempo regulace nepředběhlo vznik evropských firem schopných konkurovat největším americkým a čínským hráčům.
Čína naproti tomu propojuje státní strategii, univerzity, výzkum i průmysl. Vedle vývoje vlastních modelů masivně investuje do výpočetní infrastruktury, výroby čipů, vzdělávání odborníků a zavádění umělé inteligence do výroby, dopravy, zdravotnictví i veřejné správy. Současně se stále výrazněji snaží vstupovat také do mezinárodní debaty o pravidlech, která budou vývoj AI určovat.
Právě zde se objevuje nový rozměr celé soutěže. Nejde už pouze o to, kdo vytvoří nejvýkonnější model nebo kdo jej jako první nabídne zákazníkům. Stále důležitější je otázka, kdo bude spoluutvářet instituce, technické standardy a mezinárodní pravidla, podle nichž se budou tyto technologie používat. Právě proto není WAICO jen další mezinárodní organizací. Je prvním viditelným projevem toho, že druhý závod o umělou inteligenci se už nevede o algoritmy, ale o pravidla jejich používání.
29 rozdílných přístupů
Zakládající dohodu o vzniku WAICO podepsalo 29 států. V Asii to byly Čína, Kambodža, Indonésie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Laos, Malajsie, Myanmar, Pákistán, Tádžikistán a Uzbekistán, spolu s Ománem. Afriku zastupují Alžírsko, Kamerun, Kongo, Etiopie, Keňa, Lesotho, Mosambik, Senegal, Jihoafrická republika a Zambie. Z evropského a euroasijského prostoru se připojily Rusko, Bělorusko a Srbsko, z Latinské Ameriky Brazílie, Kuba, Nikaragua a Venezuela.
Na první pohled může tento seznam působit jako volné seskupení zemí, které spojuje především spolupráce s Čínou. Takové vysvětlení by však bylo příliš jednoduché. Vedle nejlidnatější země světa a velkých ekonomik, jako jsou Brazílie, Rusko či Indonésie, stojí regionální digitální centra, rychle se rozvíjející asijské státy i africké země, které teprve budují základní digitální infrastrukturu. Nejde proto o jednolitý „třetí svět“, ale o různorodou část planety, která do věku umělé inteligence vstupuje z jiné výchozí pozice než Evropa nebo Spojené státy.
Kazachstán například vytvořil samostatné ministerstvo umělé inteligence a digitálního rozvoje, přijal koncepci rozvoje AI do roku 2029 a spustil národní platformu, na níž mohou státní úřady vytvářet vlastní asistenty a aplikace i bez rozsáhlých programátorských týmů. Podle tamního ministerstva byly tyto nástroje během roku 2025 použity více než dva milionkrát a ve vývoji bylo přes padesát specializovaných AI agentů pro státní správu.
Keňa přijala strategii umělé inteligence na léta 2025 až 2030, která stojí na třech pilířích: digitální infrastruktuře, správě dat a AI a podpoře výzkumu a komercializace. Nechápe přitom AI jako samoúčelnou technologickou prestiž. Zaměřuje ji například na přesné zemědělství, potravinovou bezpečnost, diagnostiku ve zdravotnictví, vzdělávání a zlepšování veřejných služeb.
Brazílie plánuje do rozvoje AI během čtyř let vložit 23 miliard realů. Součástí jejího plánu je vlastní vysoce výkonný superpočítač, rozvoj veřejných služeb a snaha pracovat se státními daty ve vlastní technologické infrastruktuře. Umělá inteligence zde není prezentována pouze jako produkt soukromých společností, ale také jako nástroj sociálního začleňování a modernizace státu.
Malajsie si vytvořila Národní úřad pro umělou inteligenci a otevřeně deklaruje, že se chce proměnit ze spotřebitele AI v jejího producenta. Připravuje vlastní akční plán na období 2026 až 2030, pravidla etického používání a praktické zavádění AI ve státní správě. Jeden z programů má zpřístupnit generativní nástroje až 445 tisícům zaměstnanců veřejného sektoru.
Pákistán v roce 2025 schválil národní politiku umělé inteligence jako součást širší vize digitálního státu. Omán zase propojuje zavádění AI do hospodářství a veřejných služeb s vlastními pravidly bezpečnosti, etiky a ochrany národních hodnot. Jihoafrická republika vedle návrhu národní AI politiky buduje digitální veřejnou infrastrukturu založenou na elektronické identitě, výměně dat a propojení státních služeb.
Každá z těchto zemí postupuje jinak. Některé budují vlastní modely a výpočetní kapacity, jiné začínají u digitalizace státu, vzdělávání nebo praktických aplikací v zemědělství a zdravotnictví. Na první pohled mají společného jen málo. Přesto všechny spojuje jedna ambice – nebýt v éře umělé inteligence pouze odběrateli technologií vytvořených jinde, ale podílet se na jejich dalším vývoji i na pravidlech, která budou jejich používání určovat.
Téměř tři miliardy lidí, ale jeden cíl
Nejde přitom o alianci technologicky nejvyspělejších států. Jde o země, které pochopily, že pokud nebudou u zrodu pravidel dnes, budou je zítra pouze přebírat. Zakládající státy WAICO dohromady představují téměř tři miliardy obyvatel, tedy více než třetinu lidstva. Přestože se liší velikostí ekonomik, politickými systémy i úrovní digitalizace, spojuje je snaha aktivně se podílet na podobě budoucího využívání umělé inteligence.
První fáze závodu o AI se soustředila na vývoj nejvýkonnějších modelů, čipů a datových center. Druhá se stále více přesouvá k technickým standardům, pravidlům spolupráce a podmínkám, za nichž budou tyto technologie fungovat. Právě zde chce WAICO vytvořit prostor i pro státy, které dosud stály spíše stranou hlavního technologického soupeření.
Mnohé z těchto zemí navíc budují svou digitální infrastrukturu právě ve chvíli, kdy se umělá inteligence stává její přirozenou součástí. Nemusí proto vždy složitě přizpůsobovat desetiletí budované systémy novým technologiím. Na rozdíl od řady západních zemí mohou některé nové digitální služby navrhovat přímo s využitím cloudových technologií, datových platforem a AI.
Neznamená to, že mají technologický náskok. Často se potýkají s nedostatkem kapitálu, odborníků, výpočetního výkonu i kvalitních dat. Menší závislost na starších systémech však může být v některých oblastech výhodou a umožnit rychlejší zavádění technologií nové generace.
Právě proto může být WAICO víc než jen další platformou pro mezinárodní spolupráci. Může se stát místem, kde budou vznikat technické standardy, sdílet se zkušenosti a hledat společná pravidla pro země, které nechtějí být pouze příjemci technologií vyvinutých jinde, ale také jejich aktivními spolutvůrci.
Hra o pravidla
Nejde přitom o nic neobvyklého. Podobný princip funguje už desítky let v mezinárodním obchodě. Pravidla světového obchodu dlouhou dobu vznikala především pod vlivem nejsilnějších ekonomik. Menší či rozvíjející se státy proto postupně začaly vytvářet vlastní regionální uskupení a společné platformy, díky nimž mohou při vyjednávání prosazovat také své zájmy. WAICO lze v určitém smyslu chápat jako obdobný pokus v oblasti umělé inteligence. Nejde o odmítnutí existujících pravidel, ale o snahu být u jejich vzniku dříve, než budou definitivně nastavena někým jiným.
Zatímco světová pozornost se stále soustředí především na první fázi závodu o AI – na vývoj stále výkonnějších modelů, čipů a datových center –, méně nápadně se rozbíhá druhá fáze. Debata o tom, kdo bude určovat technické standardy, pravidla sdílení dat, certifikace systémů nebo podobu mezinárodní spolupráce. Právě zde se dnes odehrávají změny, které mohou mít dlouhodobě stejně velký význam jako samotný technologický pokrok.
Rozdílné strategie členských států WAICO zároveň ukazují, že budoucnost umělé inteligence nebude určovat jediný model ani jediná cesta. Právě naopak – svět dnes hledá desítky různých způsobů, jak AI využít ve zdravotnictví, zemědělství, státní správě nebo vzdělávání. A možná právě zde mohou některé rozvojové země nabídnout zkušenosti, které budou inspirací i pro technologicky vyspělé státy.
A navíc historie ukazuje, že technologické revoluce nevyhrává jen ten, kdo přijde s nejlepší technologií. Často je vyhrává ten, jehož pravidla a způsoby nakonec přijmou ostatní.